Už nikoho nehledám. Ztratila jsem víru v lásku

Stránka Řádků důvěry se těší mimořádnému zájmu čtenářů. Do redakce chodí desítky dopisů. Proto mějte strpení, i váš příběh se dočká zveřejnění.

Dvě zklamání už mi stačí

Vážená redakce, i já si dovoluji napsat pár řádků do vaší rubriky. Vlastně, už dlouho váhám, mám-li napsat… Ještě před pár měsíci jsem chtěla psát o tom, že hledám někoho, abych nebyla sama, někoho, komu schází opravdová láska, někoho, kdo má také pocit, že volá SOS a nikdo je neslyší… A snad jsem stále ještě věřila, že někoho takového najdu. A proč touto cestou? Proto, že kdo čte tyto řádky a rozhodne se, že zkusí štěstí a napíše dopis, je pro mě důvěryhodnější než ten, kdo sedí u počítače a jediným kliknutím a pár slovy odpoví za jediný den na spoustu inzerátů a většinou to ani nemyslí vážně.

Ale proč ten minulý čas? Asi proto, že už jsem ztratila víru v lásku. Ano, i já jsem věřila tomu, že je jiná doba a že je možné najít spřízněnou dušičku díky tomu, že vložím svůj inzerát na internetovou seznamku. Jak jsem byla naivní. Jelikož mám velký hendikep, svou silnou postavu a problémy s kyčelním kloubem, svůj inzerát jsem formulovala tak, že ani já nekoukám na krásu, nevyžaduji, aby partner byl zcela zdravý, stačí jen úpřímnost a hlavně jsem zdůrazňovala, že pokud se chce někdo jen pobavit, tak ať ani neodepisuje.

Ale asi jsem ten inzerát napsala v cizí řeči, nikoliv v češtině. Přišlo hodně odpovědí, ale převážně každý hledal jen chvilkové pobavení, někdo asi i ubytování a někteří jen chtěli uniknout ze stereotypu manželství. Děkuju, nechci.

A tak jsem to vzdala a chci se s vámi podělit jen o svůj životní příběh.

Poprvé jsem se vdávala v třiadvaceti letech a to už jsem měla čtyřletého syny, o kterého jeho otec nestál a ani na něj neplatil alimenty. V manželství se mi narodil druhý syn, ale ač vdaná, byla jsem na všechno sama, jelikož pro manžela byla nejvíc důležitá hospoda, koníčky. Psychicky mě deptal, jeho nevěry jsem snášela, jelikož mě utvrzoval v tom, že s tím, jak vypadám, bych stejně nikoho nenašla a občas přiletěla i nějaká ta facka. Pak mi půl roku umíral táta a v té době manžel odešel k jiné ženě natrvalo a rozvedl se se mnou.

Po nějaké době jsem si podala do novin inzerát a seznámila se tak se svým druhým manželem. Nebyla to láska na první pohled, ale získal si mě tím, že byl na mě hodný. To jsem neznala. I mladší syn ho měl raději než vlastního tátu. Ale. Ano, vždy musí být nějaké ALE… Manžel střídal zaměstnání, nikde ho to moc nebavilo a víc nedělal, než dělal. A já měla dvě děti na škole a všechno sama finančně nezvládala. A tak jsem udělala tu největší chybu v životě, vzala si půjčku, abych vůbec mohla koupit dětem něco k Vánocům. A manžel s tím vždy souhlasil, proč by také ne? Nemusel chodit do práce a přesto věděl, že budeme mít z čeho žít. A jemu by stejně žádnou nedali, když byl stále bez práce.

Jak já byla naivní a hloupá. A snad jsem měla trochu i strach, že zas zůstanu sama. A to jsem nakonec stejně zůstala, poslední roky jsem měla dvě zaměstnání, abych zvládala všechno splácet. A manžel se doma chudák asi nudil, tak si našel nějakou jinou paní, asi na inzerát, a odstěhoval se k ní. Paní nebyla tak naivní jako já, jelikož ho už po třech měsícich vyhodila, když poznala, že se mu nechce moc dělat. Manžel se chtěl sice vrátit, ale já už řekla NE.
Tak jsem podruhé rozvedená, ještě asi dva roky to bude trvat, než všechno poplatím, stále dělám sedm dní v týdnu, někdy si už zoufám, ale za blbost se platí. Nepíšu to proto, že bych se litovala, ani proto, že bych hledala někoho, kdo mi pomůže – tohle je jen a jen můj boj. Snad jen chci, aby můj příběh byl varováním pro takové ženy, jako jsem byla já. Když člověk vypadá jak vypadá, má své mindráky, nemoci a bojí se samoty, pak je schopný udělat cokoliv, aby si toho druhého udržel a až pozdě pozná, že ten člověk za to nestál.

A v mém případě jsem svoji hloupostí asi i změnila k horšímu život svých dětí. Mladší syn si musel po brigádách vydělávat na školné a po maturitě místo na vysokou školu šel do práce a až nyní, po dvou letech, si našetřil trochu peněz a může pokračovat ve studiu. A to mě, jako mámu bolí nejvíc, že moje hloupost a naivita ovlivnila nejenom můj život.

Nyní už bydlím sama, těžko se smiřuju s tím, že mi už děti vyletěly z hnízda, že už mají svůj život. Najednou si připadám zbytečná. A i když je mi teprve 44 let, mám pocit, že mě už nic hezkého nečeká.

Jsem ráda, že jsem se s vámi mohla podělit o svůj příběh a prosím nelitujte mě ani nesuďte. Někdy je prostě život hodně zamotaný.
Samozřejmě že stále sním o tom, mít někoho ráda, úplně obyčejně, mít si s kým popovídat u kafe, zeptat se, jaký byl den, pohladit. Ale po všech těch zkušenostech se už bojím.

Přeju vám všem, kteří máte vedle sebe hodného partnera, važte si ho, řekněte mu, co pro vás znamená. A těm, kteří ho hledají, přeju, ať nechybují jako já.

Čtenářka J. z východních Čech

Hledám otce pro svou dceru

Vážená redakce, chtěla bych touto cestou pro sebe najít partnera a pro mou 3,5letou dceru otce. Jsem svobodná matka, je mi 26 let, měřím 168 centimetrů a vážím 60 kilo. Jsem nekuřačka, alkohol piji jen příležitostně a mezi mé zájmy patří především příroda a zvířata. Hledám muže do 40 let s vyřešenou minulostí, který ví, co chce od života. Měl by být z okolí Svitavska, Moravskotřebovska či Brna.

Nyní jsem po mateřské dovolené a hledám si zaměstnání. Bydlím v malé vesnici s rodiči v bytovce. Nejsem finančně zajištěná, ale pokud se najde někdo, komu to nevadí, ať se ozve, budu moc ráda. Děkuji za případné odpovědi.

Čtenářka z Moravskotřebovska

Do třetice všeho dobrého

Vážená redakce, již 30 let odebíráme denně vaše noviny a velmi rádi čteme v pátečním vydání rubriku Řádky důvěry. Už dvakrát jsem psala do vašeho Deníku, že hledám kamarádku, bohužel, doposud jsem neměla štěstí, ale protože se říká „do třetice všeho dobrého“, rozhodla jsem se vám napsat ještě jednou. Doufám, že tentokrát se to povede.

Jsme manželé ve věku 66 a 65 let, nekuřáci, a hledáme přátele – nejlépe také manželský pár v našich letech k vzájemným oboustranným návštěvám. Máme všeobecné zájmy a bydlíme v panelovém domě nedaleko Krkonoš.

Dále bych se ráda seznámila s hodnou paní, také nekuřačkou, se kterou bych si mohla dopisovat a navštěvovat se. Mezi mé zájmy patří vaření, pečení a ruční práce.

Pokud můj dopis osloví nějaký manželský pár nebo paní, budeme moc rádi, když se nám ozvete.

Čtenářka J. z Krkonoš