Tuto smutnou pravdu napsal prof. dr. Hamza v roce 1923 ve své knize, věnované lužskému ústavu pro děti tuberkulózní a skrofulózní. Celý letošní rok, Hamzův rok 2018, hrdě připomíná dílo a myšlenky svého zakladatele, prof. Dr. MUDr. Františka Hamzy, radostné i smutné okamžiky jeho působení v Luži. Nemůžeme tedy opomenout místa, která jsou sice pro mnohé bolestná, ale neodmyslitelně patří k historii Hamzovy léčebny. Péče léčebny o rodinnou hrobku rodiny Hamzových, v které je uložen pouze Hamzův nejmladší syn Božej, ale i o další pietní místa v areálu lužského hřbitova, je také jedním z projevů úcty zaměstnanců a pacientů léčebny ke svému zakladateli. Již několik let, právě v tento den, zapalujeme svíčky jako tichou vzpomínkou a zapálením svíčky, památku 168 dětí, které v letech 1901 - 1960 zemřely na TBC v tehdejším košumberském tuberkulózním sanatoriu a jsou pohřbeny hřbitově v Luži.

Prostoru v jihozápadní části lužského hřbitova, vévodí socha Krista od sochaře Josefa Reila a spolu s pomníčky je vzpomínkou na místo, do kterého byli v první polovině 20. století pohřbíváni dětští pacienti, kteří během léčby v tehdejším Zemském ústavu pro skrofulosní děti podlehli některé z forem tuberkulózy, a které z různých důvodů nebyli nebo nemohli být převezeni a pochováni v jejich rodišti.

„Tuberkulosa je choroba nakažlivá, ale můžeme se jí uvarovati a můžeme ji dobře vyléčiti, když včasně ji rozpoznáme a odborně léčíme. Současným útokem proti tuberkulose dětského věku je možno umenšovati i ty následné zkázy, které nás děsí souchotinami dospělých lidí - je možno vítězně přemáhati tuberkulosu - nejhroznější sociální chorobu naši!“ 

Nejen slova - za Hamzu mluví i čísla z jeho statistik. Od roku 1901 do roku 1921 se v Sanatoriu dra Hamzy, pozdějším Zemském ústavu pro děti tuberkulózní a skrofulózní léčilo 4 208 pacientů. Z tohoto počtu se jich 2 196 vyléčilo úplně, 1665 pacientů se zlepšilo. „Pouhých“ 239 pacientů zůstalo nezlepšeno a co je vůbec nejmíň očekávané je to, že zemřelých bylo ve zmíněné době 108.

Za dob Hamzových byla tuberkulóza nejhroznější sociální nemocí. „Usmrcuje u nás ročně asi dvakráte více lidí než nenahraditelné ztráty národohospodářské. Ochuzuje naše národy, ničí radost ze života. Sociální zdroje choroboplodné útočí proti člověku obyčejně jako nerozborný svaz. Upravují cesty tuberkulosní nákaze, rozšiřují nákazu, přibližují dítě k nákaze, nebrání nákaze. Oslabují tělesnou soustavu dítěte a dávají ji v plen tuberkulose!,“ napsal dr. Hamza. A čtěme dále: „Boj proti tuberkulose byl by věru ubohý, nevědecký, nesociální a marný, kdyby nepočínal včasnou ochranou před nákazou, která teprve se blíží k dítěti, kdyby neútočil již u bran, jimiž nákaza vstupuje do mladého organismu, kdyby nehojil prvá, dosud nepokročilá poranění dětského těla (jež dobře může léčiti a často vyléčiti) a všímal si jen těch posledních nejhorších pohrom plicních u dospělého člověka (jež těžce může léčiti a zřídka vyléčiti)!“

A nyní zapalme svíčku a uctěme jejich památku.

Jana Zavřelová