Auto necháváme přímo v Třemošnici a po zelené odcházíme vstříc přírodě. Jakmile se vynoříme z městské zástavby, už nás vítají dvojkomíny Berlovy vápenky. Fabrika na vápno zde přitom stojí už od roku 1880 a i když se porůznu upravovala, fungovala až do roku 1960. o 50 let později se znovu otevřela, tentokrát jako muzeum pro veřejnost.

Nás však táhne zelená turistická značka dál a brzy scházíme z asfaltové cesty na polňačku. Záhy mizíme v lese. Chvilku to je ještě les, jak jej známe – udržovaný, hladce průchodný. Jakmile ale mineme rozcestník a jdouc dál po zelené, vstupujeme do té skutečné Lovětínské rokle. Přechod není prudký, ale nemine ani sto metrů a rázem se ocitáme v úplně jiném světě.

HUSTÝ A PANENSKÝ

„Jak to, že to tu nikdo neprosekává. Budu si stěžovat!" láteří má žena, když se prodírá uzounkou cestičkou, kterou hustě lemují trsy všelijaké zeleně. Hlavně kopřiv.

Údržbáři sem ale nemohou. Lesy v rokli jsou od roku 2007 bezzásahové, čili tu nikdo netěží, neodklízí ani nevysazuje nové stromy. Příroda si volně bují a jde jí to náramně. Kmeny stromů leží tam, kam padly. Lesníci maximálně oříznou největší kmeny, aby po stezičce vůbec bylo možné projít.

Obklopuje nás ticho. Kolem ani živáčka, jen Lovětínský potok tiše šumí a my kráčíme proti proudu. Co chvíli narazíme na malinkaté tůňky, jednou dokonce i na decentní vodopád. Míjíme skály porostlé svěže zeleným mechem, na němž se perlí kapky vody.

Turistickými stezkami zhýčkaný chodec musí občas zvednout nohu, aby překonal padlé stromy nebo popadané kamení. Na každém kroku tu příroda dává najevo, že tu je pánem ona. Ani turistické značky nevidíme, ale to nevadí. Uhnout beztak není kam.

O to horší je vystřízlivění, když se z hustého porostu vynoříme u asfaltové cesty a jsme zpátky v civilizaci.

Vezmeme to proto doprava po červené a zase po asfaltce se dopravíme do Podhradí a na hrad Lichnici, který zde stráží Železné hory už více než 760 let. Za tu dobu z něj moc nezůstalo, ale přesto z jeho rozbořených zdí lze obdivovat úctyhodný výhled do širého kraje.

Od zříceniny po červené pak už jen sestupujeme docela slušným sešupem zpět do Třemošnice.