4. den

Dnešní ranní cesta do Káthmándú (dále jen KAT) byla hodně záživná. Vlezly jsme do špatné ulice a zabloudily. Mapa, se kterou chodíme, má v rohu podrobnější mapku centra a ta nám schovala místo, kde jsme bloudily. Poznaly jsme alespoň tu nejšpinavější a nejsmradlavější část města. No, jednou tamtudy jít mi bohatě stačilo…

Orientační smysl naštěstí fungoval a my vylezly do ulice, kde jsme chytily autobus. Stačilo párkrát zavolat „Naranktank!" a jely jsme. „Sběrač pasažérů" si vzal za obě 20 rupií (v přepočtu asi 4,50 Kč) a dovezl nás, kam jsme potřebovaly.

Cestou jsme se dost bavily nad ochranou aut a motorek před rozpadnutím se anebo ochranou řidiče. Motorky mají přidělaný takový rám, který chrání chladič i řidičovy nohy, kdyby to zepředu někam narval. A snad všechna auta mají omlácené nárazníky a zazáplatované plechovými výztuhami. Vypadá to dost vtipně.

Radost z každého gramu

V KAT všechno působí tak poklidně, spokojeně a šťastně, když zrovna nikdo nevrčí. Každá návštěva je vítána štěkotem a vrčením a to celou smečkou. Ne každý pochopí, že tohle vítání je jejich projevem lásky. Měli jsme tam bohužel i pár ne moc příjemných rvaček, naštěstí se nikomu nic nestalo. Dnes byli všichni psi nějací nervózní, vrčeli na sebe skoro celý den. A za poslední dva dny se taky muselo pár pejsků pochovat. Na druhou stranu ale máme radost ze štěňat, která se tu úspěšně léčí. A taky z „vyhublin", které přibrali zase nějaký ten gram.

V obklíčení

Z KAT jsme vypadly trochu dřív a jely se podívat na Swayambhunath, to je buddhistický chrám na kopci nad městem. Taky se mu ne nadarmo říká opičí chrám. Všude je hodně makaků, vlezlých otravných a určitě dost nebezpečných. Kam se na ně hrabou vrčící psi z KAT. Měla jsem k nim dost respekt. Míša si tam vytáhla kousek pečiva, protože už měla hlad a večeři jsme si chtěly dát až kdoví kdy dole a než se nadála, nějaká mamina s mrňouskem na břiše jí to vytrhla z ruky a zdrhla nám z dosahu. S ní se ale přihnala celá smečka a ta okouněla, jestli něco ještě nemáme. Připadala jsem si jako připoutaná k terči, nebylo kam utéct. Vtipné bylo, že se Míša neponaučila a vytáhla si nějakou sladkou tyčinku. Párkrát si kousla a pak při prvním loupežným náletu nacpala skoro celou tyčinku do pusy a nechala si ukrást malý kousíček i s obalem. Ještě teď se tomu smějeme.

Hliněná hlavní ulice

Škoda byla, že jsme tam dorazily se setměním, aféra s opicemi byla už za tmy, takže se fotky příliš nevydařily. Ale samotná stúpa byla krásně nasvícená a zlaté zdobení svítilo na dálku.

Z tohohle posvátného místa jsme šly zpět pěšky, dalo nám to nějakých možná 5 km městem. Mapa říkala, že půjdeme po nějaké hlavní ulici. Hlavní určitě byla, protože tam jezdily auta. I když by se tam teda užily spíš čtyřkolky, byla to jen cesta z hlíny, sutin a kamenné drti. Tvářila se jako jedno velké staveniště, protože okolo je i spoustu nedodělaných i oprýskaných domů.

Došly jsme do města a daly si další gastronomickou chuťovku. Jen zmíním nějaký moc dobrý sladkůstky, co jsem si koupila na chuť ve stánku u jedné malé holky. Něco jako marcipán, ale s úplně jinou chutí. S výbornou chutí. A taky jasmínový čaj, vůbec nechutná jako ten náš, ten náš je moc navoněný a hořký proti tomuhle!

ŽANETA ŠVEJDOVÁ

Pokračování příště.