Jaká byla vaše první reakce?„Byla jsem `přištoncovaná´ k židli a říkala si, že to snad není pravda. Kolikrát, když jsem viděla v televizi lidi, kteří něco vyhráli, divila jsem se, že ´neřvou´ radostí, ale teď se jim musím omluvit. Protože já jsem taky nebyla schopna říct vůbec nic, neprojevila jsem žádnou mimořádnou radost, nemohla jsem tomu uvěřit.“
A jak se cítíte o den později?
„Já se furt klepu, ale je to krásné. Fakt tomu ještě nemohu uvěřit a mám pocit, že si ze mě někdo dělá srandu. Jsem ohromně šťastná z toho, že se na mě štěstí usmálo. Žádnou věcnou cenu jsem dosud nikdy nevyhrála. Ale neuvěřím tomu, dokud auto opravdu ne〜uvidím. Jsem z toho hotová. Manžel se mi už chechtá, jsem z toho celá nervní.“
Kdo se s vámi o radost podělí?
„Vašemu kolegovi jsem do telefonu řekla, že jsem nikdy nic nevyhrála, ale není to pravda, vyhrála: mám dvě krásné holky Lucku a Markétu, bezvadného manžela Miloslava i bezvadné rodiče.“
Kdy jste se rozhodla jít do soutěže?
„Štěstěnu pokouším, ne že ne. Sportku si někdy vsadím anebo se zúčastním nějaké soutěže. Ale nikdy jsem se ničeho nedočkala. Když jsme dostali mimořádný výtisk Orlického deníku domů a uviděla jsem anketní lístek, spočítala jsem odhadem větší města v krajích, tipla si a ono to vyšlo. Ani jsem se moc nesekla. Navíc já i manžel máme k vašim novinám vztah: já na městském úřadě i manžel na střední škole máme možnost se do Deníku podívat. Hlavně sledujeme zmínky o Vysokém Mýtě. Deník se mi líbí. Chválila jsem ho už dříve, ale teď vás budu chválit, kudy budu chodit.“
Řídíte sama auto? Jaké?
„Ano, máme asi tři roky Nissan Primera. A nevíte, jaká bude barvička toho vašeho auta? Modrá jako na náměstí při Dni s Deníkem?“
