„Každá krajina může být krásná. Záleží hlavně na momentálním světle a pak také na denní době či na ročním období," vysvětluje malíř.

Expozice byla otevřena tuto středu a jubilant (na snímku vpravo, vedle výtvarníka Ivana Baboráka, jenž na vernisáži pronesl úvodní slovo) po ní šibalsky podotkl: „Vernisáže by si měl člověk užívat hlavně zamlada. Tedy dokud mu ještě slouží nohy a dokud se nemusí omezovat při konzumaci podávaného vína."

Jaroslav Koreček vystavuje rád, jedním dechem ale připomíná, že příprava expozic bývá pokaždé časově, finančně i fyzicky poměrně vyčerpávající záležitostí. „Ale nebyl jsem v tom zápřahu sám. Děkuji především pracovníkům výstavní síně, kteří odvedli velký kus práce, protože ještě v neděli zaplňovala celý prostor výstava železničních modelů. V pondělí bylo nutné všechny ty vláčky odnosit a potom demontovat a odnosit i panely s rozměrnými kolejišti. Následoval důkladný úklid, po kterém následovalo přenastavení a přesměrování všech instalovaných svítidel.

Od úterý se pak už zase pilně pracovalo na rozvěšení zhruba dvou set mých obrazů," vysvětluje výtvarník, s jehož krajinnými výjevy a květinovými zátišími se teď budou moci návštěvníci v rámci výstavy setkávat do neděle 6. března. A některé z příchozích možná bude jeho dílo těšit i po tomto datu. Výstava je totiž prodejní a nic tak případným zájemcům nebrání, aby si kousek malířova pohledu na svět přenesli třeba do svých obývacích pokojů.

Pro Jaroslava Korečka nepředstavuje sedmdesátka žádný tvůrčí zlom. „Budu prostě dál kreslit a malovat, dokud mi to zdraví dovolí. Jak mi kdysi vysvětlil jeden starší kolega, malíř by měl žít alespoň tak dlouho, aby se dočkal všeobecné známosti a finančního ocenění. Takže ještě nějaký potřebuji," říká žertem autor. Malíř by ale podle něj měl mít mít také ostrý zrak a zdravé končetiny. „Kdysi dávno jsem se některým starším krajinářům divil, proč si s sebou do terénu berou skládací židličky. Dnes jim rozumím, ony mě nohy po několika hodinách stání taky už docela bolí," uzavřel Jaroslav Koreček.