Krvavé snímky roztrhaných končetin a hlaviček potracených lidských plodů, vystavené po dva dny v chrudimských ulicích, vyvolaly protichůdné reakce. Aktivita občanského sdružení Stop genocidě, která naturalisticky srovnávala potraty s děním ve vyhlazovacích táborech a s dalšími civilizačními zvěrstvy, ale málokoho nechala úplně v klidu.

„Výstava se na takové místo zcela jistě nehodí,“ protestovala šokovaná Chrudimačka Marta Prášková. „Jak vysvětlíte malým dětem fotografie zakrváceného lidského plodu? A jak se asi musí cítit žena, která ne vlastní vinou potratila a matkou se nikdy nestane?“ ptá se paní Prášková, sama matka tří dětí.

O kousek dál postává u plakátů mladá maminka Marika Franclová, která se netají rozdílným pohledem na věc. „Jsem určitě pro to, ať si to lidé prohlédnou. Mně z toho tedy běhá mráz po zádech, protože tu mám s sebou dítě v kočárku, ale ať to lidé vidí! Je přece i spousta žen, které třeba potrat zvažují a snad by se měly nad tím vším ještě víc zamyslet,“ přemítá Marika Franclová, která vzápětí ochotně podepisuje i petici připravenou na stolku od organizátorů akce.

U plakátů se co chvíli zastavují rovněž skupinky školáků. Někteří působí nejistě a snad až trochu zaraženě když vidí, že na snímcích jednoznačně nejde o krev ofotografovanou z počítačových her, ale o tu skutečnou.

Organizátoři výstavy byli s dopadem své mobilní expozice spokojeni. „Je třeba si uvědomit, že v naší zemi se zabíjí 70 dětí denně, tedy kolem 25 tisíc lidských bytostí ročně. Podle našeho mínění jde o genocidu svým rozměrem plně srovnatelnou s ostatními genocidami 20. století. Přitom se o ní zdaleka tak nemluví. A když, tak se malé lidské plody vydávají jen za jakési shluky buněk bez života. My jsme ale pro to, aby lidé, a zvláště ti mladí, kterých se to nejvíc týká, měli také co nejvíce informací,“ komentoval znepokojivou výstavu její spoluorganizátor Jan Vrána.