Kdo z cestujících by tušil, že poklidná cesta motoráčkem ze Žďárce u Skutče do Poličky bude pro většinu z nich poslední. Nejmladšímu pasažérovi bylo pouhých jedenáct let, nejstarší se dožil osmapadesáti roků. „Na to nikdy nezapomenu, byla jsem tehdy ve 4. třídě na konci školního roku. A vedle mě seděl spolužák, co jel tím vlakem a už se nevrátil. Umřela tam i jeho maminka,“ vzpomíná na kamaráda Simona Drahošová.

O PŮLNOCI JSEM DOMA!

Příběh vlakvedoucího Milana, otce čtyř dětí, stojí na osudové chvíli: V den tragédie měl mít volno, směnu si vyměnil s kolegou. „Milan odcházel z domů a volal: mamko, o půlnoci jsem doma! Netušila jsem, že už ho neuvidím. O půlnoci jsem šílená strachem probíhala nádražím a nikdo ze synových kolegů mi neřekl, že jsem přišla o dítě,“ řekla před časem při rozhovoru s redaktorkou Deníku Milanova matka Marie.

Vagony bez dozoru ujely asi pět kilometrů a z kopce nabraly rychlost až kolem 100 kilometrů v hodině. U zastávky Krouna vrazily čelně do protijedoucího jednovagonového motorového osobního vlaku, směřujícího ze Ždárce do Poličky. Střetová rychlost mohla být podle některých odhadů až 133 kilometrů v hodině.

BEZ VAROVÁNÍ

Tragédii nešlo zabránit. Na jednokolejce totiž nebylo k dispozici žádné zařízení, kterým by mohla být posádka motoráku u upozorněna na nebezpečí. Mobily prakticky neexistovaly. Kdyby tehdy na této trati existovalo radiové spojení, mohl být strojvedoucí motoráku varován s několikaminutovým předstihem a pravděpodobně by se mu podařilo zastavit a nechat cestující vystoupit. Samotné srážce by však zabránit nemohl. Jako opatření zvyšující bezpečnost na dráze byl poté urychlen projekt traťového radiového systému, který je dnes funkční ve všech vlacích.

PROSTĚ KATASTROFA

Na zásah v Krouně si dobře pamatuje Jaroslav Žák, velitel čety profesionálních výjezdových hasičů ze stanice Chrudim. Tento muž je hlavním průkopníkem vyprošťování osob u dopravních nehod v okrese. „Všude byla změť těžkého železa nakupená do výšky, prostě katastrofa,“ vzpomíná. Při železniční nehodě si uvědomil, že vyprošťovací nástroje, které tehdy týmy profesionálních hasičů používaly, jsou určeny jen pro silniční havárie, nikoliv pro ty železniční. Když dřevěný služební vůz tlačený třemi plně naloženými vozy vjel do tří čtvrtin motoráku s lidmi, trosky se pevně vklínily do sebe a zdvihly se do výše několika metrů.

„Ležela tam holka, která náraz přežila, a nad ní byla hora železa o neskutečné váze. To děvče od smrti dělily dva centimetry. Hlavou vám probleskne, že ji musíte zachránit, a přitom jste bezmocní. Nemohli jsme to vzdát. Použili jsme největší nafukovací vaky, které uzdvihnou až 130 tun a cestu k uvězněné holčině proklestily stříhací nůžky, když pracovaly asi i za hranicí svých možností. Vytahovali jsme mrtvé, ale u takové katastrofy se musíte soustředit na přeživší,“ přibližuje vteřiny jednoho z nejtěžších zásahů Jaroslav Žák, hasič s více než třicetiletou praxí, který stál u samého zrodu vyprošťování osob zaklíněných ve vozidlech. Tato činnost je stále zdokonalována a o její vysoké úrovni svědčí předloňská celorepubliková soutěž v této činnosti, která se uskutečnila v Chrudimi. Doprovodnou výstavu s názvem Floriáni všedních dnů uspořádala mluvčí Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje Vendula Horáková.

Nejhorší nehodou na české železnici v historii zůstává srážka vlaků u Stéblové na Pardubicku, která si v listopadu 1960 vyžádala 118 životů. Srážka u Krouny je mezi desítkou nejtragičtějším železničním neštěstím na území současné ČR. Podobný počet obětí v osobní dopravě si v ČR po listopadu 1989 vyžádala už jen nehoda autobusu u Nažidel na Českokrumlovsku. Při ní v březnu 2003 zemřelo také 19 lidí a 34 bylo zraněno. Dvacátý cestující z dvoupatrového neoplanu pak zemřel na následky zranění v srpnu 2005.