„Tomu, že se to někdy změní, jsem dlouhodobě přestával věřit, hledal jsem si proto svoje místo, abych byl schopen přežít se ctí a čistým svědomím. Listopadové dny jsem prožíval v Chrudimi, byl jsem jeden z prvních, který v Chrudimi vylezl na kašnu a začal společně s dalšími organizovat 'revoluční aktivity', které vyústily v založení Občanského fóra i v našem městě. Veškeré dění tehdy z mého pohledu provázela obrovská euforie a očekávání, že by se to konečně mohlo podařit," vzpomíná nynějších chrudimský zastupitel za ANO 2011 Ondřej Kudrnáč.

On a další „spřízněné" duše se pravidelně scházeli v soukromém bytě ve Štěpánkově ulici, kde dlouho do noci plánovali a připravovali další aktivity a akce a hledali cestu, jak rozmnožovat letáky a tiskoviny a hlavně, jak je dostat k lidem.

První na kašně

„Byli jsme velmi nesourodou partou lidí, kteří však v sobě tehdy našli odvahu vystoupit z anonymity davu a připojit se aktivně k tomu, co se tady dělo. Tehdy ještě nebylo o ničem jasno. Když jsme se v noci, nebo spíš k ránu, vraceli do svých domovů, vždy jsme si říkali, že teď za tím temným rohem zastavíme, na spánku ucítíme chlad kovu a přinejlepším si pár dní někde posedíme. Ale naštěstí se nic nestalo, byli již opravdu slabí a uvědomovali si, že konec je nevyhnutelný," pokračuje Ondřej Kudrnáč, který se později stal předsedou ONV a následně se vznikem okresních úřadů přednostou.

Uplynulo 25 let a z hodnocení je znát stále radost:„Nadále považuji tento zlom za něco zcela zásadního a jsem velmi šťastný, že jsem u toho mohl být. Že jsem mohl zase začít pracovat hlavou a využít svých schopností a znalostí jinak, než v bezvýznamných pozicích. Že jsem si mohl v muzice začít hrát, co jsem chtěl a nikdo mi do toho z OV a ONV nemohl kecat. Že jsem svým dětem mohl přestat říkat, že komunisti jsou svině, ale nesmí to nikde povídat. Že jsem mohl cestovat, kam se mi zachtělo a nemusel jsem o povolení nikoho žádat. Prostě pro mne bylo největším vítězstvím dosažení svobody," říká nynější chrudimský zastupitel, leč zmiňuje i negativa:

Těžko se hodnotí

„To, že je dnes mnoho věcí jinak, než jsme si představovali, je jen smutným důsledkem chyb, které byly možná neúmyslně a možná záměrně nakupeny v celém tom čtvrtstoletí. Bude trvat ještě asi dost dlouho, než se podaří tu černou díru, která v povahách, charakteru a způsobu uvažování nás všech za to dlouhé období nesvobody vznikla," dodává Ondřej Kudrnáč.

Podle člena KSČM Miroslava Žítka z Ronova nad Doubravou se události započaté 17. listopadu 1989 nedají zhodnotit krátkou a jednoduchou větou: „Jde i o události před tímto přelomovým datem. Vzhledem k tomu, že jsem v tomto období působil v mládežnickém hnutí, tak jsem o některých připravovaných akcích věděl. Samotné události jsem vnímal se smíšenými pocity. Změny v návaznosti na mezinárodní vývoj předchozích let musely přijít. Ale překotné kotrmelce v naší republice nemohly vést pouze ke kladnému vývoji.

Věděl jsem že v rozhodujících dnech sdělovací prostředky neinformovaly veřejnost zcela objektivně. Což je asi zcela běžné ve vypjatých událostech. Dnes se s podobným stavem setkáváme u Ukrajiny. Když jsem slyšel a viděl, kdo se s tehdejších mladých lidí angažoval proti společenskému zřízení a věděl jsem o jejich předešlých jednáních s nejvyššími představiteli SSM, nemohl jsem plně důvěřovat jejich prohlášením," uvádí Miroslav Žítek.

Obrat o 180 stupňů

Negativně hodnotí i následující vývoj společenských poměrů a občanskoprávního života. „Převažovala pouze snaha o změnu majetkových poměrů. Což se v následujících letech projevilo i ve změnách našeho hospodářství ztráta potravinové soběstačnosti, likvidace systému v zemědělství, závodů mlékárenského průmyslu, cukrovarnictví a dalších. Změny ve společnosti z mého osobního pohledu alespoň odhalily povahy mnoha lidí. Někteří se přestali přetvařovat, někteří se překotně přetvařovali i nadále, ale otočili se přitom o 180 stupňů s jediným cílem pokusit se získat znovu prospěch pouze pro sebe. Mnohým se to podařilo," dodává Miroslav Žítek.

Ne všichni obyvatelé na Chrudimsku byli nadšení z razantní změny poměrů. Dokládá o tom příběh z Třemošnice, kam koncem listopadu 1989 přijeli pražští komentátoři sportovních utkání, kteří měli připravený program „Přímý přenos". Své večerní vystoupení však podmínili přečtením prohlášení studentů a herců. Posluchači však namítli, že si přišli poslechnout zajímavosti z novinářského života a ne politické proklamace. Komentátoři proto odmítli vystoupit a odjeli zpět do Prahy.

Lidová tvořivostBěhem bouřlivých dnů a týdnů po 17. listopadu se na stěnách budov začaly objevovat různé nápisy. Například „Ať žije Dubček. Victoria," Radostně volal neznámý pisatel na výloze obchodu ve Skutči. „Jsme s Prahou" a „Novou vládu" psali Skutečtí na stěny domů. Zároveň se objevila celá řada plakátů a tiskovin. Jejich ráz byl velmi často humorný. „Mezi demokracií a demokratizací je rozdíl jako mezi vodou a vodkou," stálo na plakátu v Hlinsku. „Do nového jitra bez ministerstva vnitra," dovolil si veršovat další Hlinečák. „Ať žije KSČ, ale za svoje," dodává další z řady autorů. Padlému komunistickému režimu dokonce „pozůstalí" občané vydali parte. „S lehkým srdcem a radostí v srdci oznamujeme Vám všem onu dlouho očekávanou zprávu, že nás navždy opustil TOTALITNÍ REŽIM. Zemřel po dlouhé, těžké nemoci ve věku nedožitých 42 let," napsali „šťastní pozůstalí".

LUKÁŠ VANÍČEK