Z filmu mě vystřihli, říká autor Deníčku moderního fotra Dominik Landsman

Šel byste znovu na rodičovskou dovolenou?
Vzhledem k tomu, že pracuju z domu a manželka chodí do práce, tak by to asi zase vyplynulo ze situace. Nevím, jestli bych šel rád, nebo nerad. To špatné jsem si totiž vytěsnil.

Teď už je Čeňkovi osm let, při pandemii jste si ale připomněli, jaké to je, být spolu doma.
Ano, to byla covid dovolená. Ta byla výborná, no. Už jsem ho ale nepřebaloval, tak to bylo o něco lepší. Ale musel jsem ho učit, což nebylo snadné.

Se synem jste tehdy zůstal doma, protože jste přišel o práci?
Tak. Chvíli před porodem mě vyrazili a už jsem jinou nenašel. Tak jsme se ženou usoudili, že nemá cenu to lámat přes koleno. Byla v manažerské pozici, já ji zbouchnul, narodilo se dítě a ona se tam vrátila, abychom nemuseli žrát omítku.

Žena s vámi byla doma jen šest neděl. Pak už to bylo na vás. Byly to krušné chvíle?
Nebylo to tak hrozné, ve finále není tak složité udržet dítě naživu. Prostě ho nakrmíte. Když řve, tak ho pohoupete. Mimina oproti batolatům jsou lehčí. Batole pořád někde leze a má tendence se zabít, takže ho musím pořád pozorovat. Mimino jen leží, tak si můžu lehnout taky.

Mělo by podle vás být běžné, aby muži chodili na rodičovskou dovolenou?
Teď už je to běžnější, jsem to tabu prolomil. Ať jdou, ať naběhnou. Škodolibě bych je tam poslal. Zkuste si to, vy hrdinové.

Myslíte, že by vaše tvorba vznikla, kdyby zůstala doma Nataša?
Já nevím. Asi bych psal o něčem jiném. Už předtím jsem psal články do časopisů, takže bych si nejspíš našel jiné téma. Měl jsem potřebu být vtipnej.

Jste mezi svými přáteli nejvtipnějším článkem?
Obklopuju se vtipnými kamarády, takže já jsem vtipnej, oni jsou vtipný, vytváříme kolem sebe takové vtipné fluidum. Jsem rád, když jsou ostatní vtipný, já jim pak ty historky vykradu, napíšu o nich a zpeněžím je.

Na sociálních sítích se netajíte tím, že jste z Pardubic. Poznávají vás tu lidé?
Občas jo, nejen v Pardubicích. Já ale nikdy nevím, co jim mám říct. V drtivé většině mě oslovují větou „Hej, kde máte Čeňka.“ Takže se zajímají víc o něj než o mě. Nevím, co na to říct. Je pryč, nejsem s ním pořád.

Pro ženu a syna jste zvolil pseudonymy. Kde je hranice toho, co lidem odkrýt a co ne?
Pseudonymy byly primárně do knihy, poté se překlenuly na sociální sítě. To, že jsem z Pardubic, je informace nad rámec těch historek. Nepřijde mi to jako zásah do soukromí, když prozradím, že jsem z města, kde žije skoro sto tisíc lidí. Když je tam pak něco osobního, tak je to o mně.

Proč zrovna Čeněk a Nataša?
Listoval jsem v kalendáři a hledal nějaké absurdní jméno. Našel jsem Čeňka, zdálo se mi to jako správně debilní jméno. Nataša, to byl takový náš vtip se ženou, přišlo nám to jako adekvátně hnusné jméno.

Čeňka sice fotíte, ale na žádné z fotek není vidět jeho tvář.
On sám nechce, aby byl vidět. Musím ho přemlouvat, aby se nechal vyfotit aspoň zezadu. Nikdy se mu nechce, tak mu za to něco slíbím. Tuhle jsem ho fotil do sponzorovaného příspěvku a on po mně chtěl prachy. Ale protože ještě není úplně ekonomicky zdatnej, tak jsem mu dal kilo. A byl spokojenej.

Vnímá Čeněk, co děláte a že je toho velkou součástí?
Jemu se líbí ty knížky o dětech. Ví, že má pseudonym Čeněk, a v těch dětských knížkách tu postavu vnímá, jako že to je on. Nabádá mě, ať píšu dál, radí mi třeba, ať napíšu něco, kde bude Čeněk s draky.

Chce někdy vidět, co tvoříte?
Ne to ne, ale hrozně se chtěl zapojit na živá vysílání. Při karanténě chtěl vysílat každý den. Jednou mě zmanipuloval natolik, že jsem vysílal, jak hraje Minecraft. Úplně jsem viděl, jak mi ubývají fanoušci, to byl hrozný vopruz.

Brzy jde do kin film podle vaší knižní předlohy. Kdo přišel s myšlenkou knihu zfilmovat?
No vidíte, to vlastně nevím. Přišli za mnou s pytlem prachů, tak jsem řekl: „Jojo, natočte to, mně to je jedno.“ Hned jsem šel do toho, mohlo to být třeba v roce 2014. Byl jsem hrozně vyjukaný, vzali mě jako zakřiknutého nýmanda z garsonky z mateřské, který si jen něco datloval. Najednou kolem toho byl velký mediální humbuk, byl jsem v DVTV, u Krause a za rok už se měl točit film.

Podílel jste se na scénáři?
Ne, jen jsem ho poté schvaloval. Přečetl jsem si ho, zjistil jsem, že je docela dobrý, tak jsem ho odsouhlasil a do ničeho jsem nezasahoval. Zajímalo mě to hlavně proto, že v knize jsou fejetony, takže tomu museli dát příběh, což se jim povedlo.

Deníček moderního fotra míří do kin.Zdroj: Deník/Lada Součková

Ve filmu hrajete drobnou roli.
Zeptal jsem se, jestli tam můžu mít nějaký štěk. Nějaký štěk se tam vždycky najde, takže jsem si o tu roli vyloženě řekl. O jakoukoli. A oni mi to umožnili.

Hrajete taxikáře. Jak zapadá do příběhu?
Je to hodně důležitá role, přijedu pro Natašu, ona nastoupí do taxíku a já odjedu. Říkám tam: „To je ale pěkný chlapeček. Jak se jmenuje?“ A včera jsem se dozvěděl, že to vystřihli. Takže tam jen přijedu, je tam záběr na mě, Nataša nastoupí a jedeme. Stálo to pět natáčecích dnů. Ale jsem tam vidět a je tam vidět moje herecká mimika.

Trénoval jste to doma před zrcadlem?
Nevěděl jsem, co budu hrát. Byl to přirozený talent. Natáčení byl velký zážitek. Je to velkorozpočtový snímek, byly tam kamery na jeřábech a takové ty věci, tak jsem čuměl. Na druhou stranu je to vopruz, pořád se čeká. Čekám, pak přijdu na řadu, tak to odehraju. Jenže jsem to pokazil, tak se to musí dvanáctkrát opakovat. Podvanácté byl režisér spokojenej. A pak mě vystřihnul.

Vaši postavu hraje Jirka Mádl. Jste si v něčem podobní?
Jsme s Jirkou pěkní kluci oba, to jo. On je teda dost malej, po dlouhé době je to konečně chlap, který je menší než já, to mě jako potěšilo.

A co Tereza Ramba jako Nataša?
Mně se vždycky hrozně líbila. Když jsem ji viděl v Bobulích, byl jsem do ní platonicky zamilovaný.

Kde jste pro natáčení vzali dítě?
Dítě se vybíralo na castingu. Potřebovali čtyři varianty dítěte – novorozence, mimino, batole a pak ročního. Každé mělo navíc své náhradníky. Několikrát se stalo, že dítě bylo nepoužitelné. Řvalo a tam nemůžete čekat pět hodin, až dítě přestane řvát. Tak se prostě vyměnilo za jiný. Film jede.

Premiéra bude 12. srpna. I vy uvidíte film poprvé.
Jsem zvědavý, jak to bude vypadat, nedovedu si to představit. Když je člověk na place, vypadá to úplně jinak. Na premiéře bude potlesk. Snad. Minimálně já tam vstanu a začnu tleskat.