Byla válka. Psal se rok 1942 — pro český národ nejhorší válečný rok. Německé gestapo řádilo. V Lidicích, Ležákách. Bezdůvodně zavíralo a popravovalo nevinné české obyvatelstvo. Byla to doba strachu, hrůzy, ale také odvážného odboje.

V té době jsem pracoval jako vedoucí obchodu v Desné u Litomyšle. V polovině července v roce 1942 jsem se rozhodl se svojí dívkou navštívit rodiče na Vysočině, v Tobolkách u Trhové Kamenice, vzdálené asi 50 km. Jeli jsme na kolech. V té době to byla jediná možná doprava, ale pro nás to byl příjemný výlet. Bylo nám 22 let. K rodičům jsme dojeli v sobotním odpoledni a v neděli se vraceli. Naše cesta vedla přes Včelákov a Dachov, kde jsem znal stezku, kterou bychom naši jízdu zkrátili až o 21 km, ačkoli jsme věděli, že vede přes osadu Ležáky, která byla Němci 24. června vypálená. V domnění, že je opuštěná a jsou tam jen trosky a také proto, že jsme spěchali, rozhodli jsme riskovat. Krajinu jsem dobře znal, v letech 1935 – 1938 jsem pracoval v obchodě ve Skutči. Můj šéf byl nimrod, měl pronajatý revír na katastru obce Louka, kam příslušela i osada Ležáky. V době sezony jsme často jezdili na motorce do revíru a ve Švandově mlýně si uschovali motorku. Dodnes si pamatuji na milou paní Švandovou a její výborné koláče.
Při vstupu mezi černé trosky spálených domů a stromů, které trčely jak prosebně vztažené ruce, nás zarazilo až hrozivé ticho. Chtěli jsme rychle odjet, ale k našemu úleku nenadále proti nám vystoupili dva příslušníci německé policie s namířenými samopaly. Ticho proťal štěkavý hlas:"Was suchen Sie hier?" (co zde hledáte?). Přiškrceným hlasem jsem německy odpověděl, že jedeme domů. Víc se s námi nebavili, rozhodným gestem nám jeden z nich odebral kola, druhý občanské průkazy a pod namířeným samopalem nás odvedl ke stavení z červených cihel, sloužícímu patrně jako sklad v přilehlém lomu. Stáli jsme jako omráčeni u zdi před hlavní namířeného samopalu a čekali na ten nejhorší ortel.

Z budovy vyšel velitel v rozepjaté uniformě s českým četníkem, který otázky a odpovědi překládal, a začal výslech. Pamatuji se, že trval od 7 hodin a skončil až ve 21 hodin večer. Otázky padaly jako střely: „Koho jste v Ležákách znali?" „Kdy jste zde byli naposledy?" „Proč jste jeli přes Ležáky?" atd. Mezi výslechem nám oznámili, že mají rozkaz každého, kdo vstoupí mezi domy, odvést do Pardubic, kde bude zastřelen. A my stáli ty nekonečné hodiny pod namířenou zbraní a čekali, jak bude rozhodnuto. Do posouzení situace se zapojil i český četník, který nakonec přesvědčil velitele o našem propuštění: „K čemu by vám byli dva podezřelí, kdybyste je zastřelili? Když je propustíte, máte je stále k dispozici," naléhavě se snažil vyhodnotit situaci. Bylo nedělní odpoledne, velitel chodil uvolněně v rozepnuté uniformě, z budovy se ozývaly rozjařené hlasy, vojáci se zřejmě dobře bavili a nechtěli si přidělávat práci. Nakonec nás propustili s podmínkou, že se měsíc nesmíme vzdálit od svého bydliště a vracet se musíme stejnou cestou po stezce zpět ke Včelákovu na hlavní silnici.

Roztřeseni a nesmírně unaveni jsme ujížděli ke svému domovu. Doma nastaly těžké dny i noci v napjatém očekávání, kdy si pro nás přijedou. Každé vojenské auto i uniforma v nás vyvolala úlek. Díky Bohu, nepřijeli. Nikdy jsem neměl možnost zjistit totožnost českého četníka, který nám svojí přímluvou zachránil život. Ale v duchu jsem mu mnohokrát děkoval.

Autentickou vzpomínku na vypálené Ležáky vyprávěl budoucím generacím Kamil Růžička z Tobolek