Učili nás to rodiče a my jsme to později samozřejmě učili i své děti. Nevím, který pohrobek, rodičů nemaje, se dostal na důležitý rozhodovací post v našem městě, a v Topolské ulici, těsně vedle křižovatky tvaru T s ulicí Hniličkovou, kdysi vymyslel, že se zde bude silnice přecházet co možná nejdelším směrem a podle svých zhýralých představ zde nechal vytvořit přechod pro chodce ve tvaru šikmé zebry.

Inu s rozhodnutími, byť mylnými, se velmi těžko něco dělá, a tak čas plynul a obyvatelé části města za hranicí Topolské, přicházející od centra již zmíněnou ulicí Hniličkovou, přebíhali před přijíždějícími auty šikmo přes tento bizarní přechod pro chodce jak srny za soumraku a snad jenom zázrakem zde nikdy nedošlo k tragickému střetu.

Znovu špatně

Čas plynul a pojednou kdosi osvícený přišel na to, že by nebylo od věci přechod osvítit, aby chodci, kterým oči nefosforeskují jako zvěři, byli lépe vidět. A tak byl jednoho dne tento ušlechtilý záměr uskutečněn včetně bezbariérových vstupů na chodníky. Jenom ona zebra do nového silničního koloritu v Topolské jaksi nezapadala, neb si kráčela stále šikmo a bezpečnost chodců ji evidentně nezajímala. Povětrnostní vlivy však naštěstí pomalu ale jistě šikmé bílé pruhy na vozovce nahlodávaly, až byly již téměř neznatelné.

A tu kdosi povolaný zcela správně rozhodl, že je třeba pro pořádek zebru obnovit. To by samozřejmě nebylo nic divného, ale nástřik pruhů ke smůle všech chodců provedl již někdo zcela neosvícený, který ovšem, nedbaje na bezbariérové vstupy na chodníky, zcela jasně a zřetelně určující kdeže mají ony pruhy začínat i končit, zde vytvořil dílo hodné obdivu.

Stručně řečeno, obnovil původní šikmou zebru, nutící chodce přecházet silnici dál tím delším směrem, a ani trochu se přitom nezastyděl. A život plynul dál a lidé stále přecházeli Topolskou šikmo, neboť jinak by porušovali zákon nařizující přecházeti silnici po vyhrazeném přechodu, a já nechci ani domyslet co by se stalo, kdyby někdo přecházel silnici tím nejkratším osvíceným směrem a srazilo ho přitom projíždějící auto.

Zdá se vám to milý čtenáři jak v Kocourkově? Máte naprostou pravdu. Mně také. Ale i zázraky se dějí, a cosi zázračného se stalo i s tím naším podivným přechodem v Topolské. Asi týden poté, co jsem o této zhovadilosti připravil článek do Chrudimského deníku a se svým zjištěním se svěřil několika známým, stalo se neskutečné. Kde se vzalo, tu se vzalo, přijelo speciální vozidlo pro značení vozovek s partou rychlých stříkačů, a se splašenou zebrou se okamžitě pustili do nelítostného boje.

Dobro zvítězilo

A tak se po letech stalo to, co se mělo stát už dávno. Chrudimští občané mohou konečně frekventovanou Topolskou ulici přecházet při cestě z centra tak, jak se to sluší a patří a jak nás to učili naši rodiče, tedy nejkratším směrem. Jak se říká, konec dobrý, všecko dobré, stejně jako v nějaké krásné pohádce pro děti. Ač se to zdá neuvěřitelné, pravda a láska zde nakonec nečekaně zvítězila, a to je opravdu chvályhodné.

Na závěr si však neodpustím malou poznámku. Pokud by spravedlnost byla na místě, měl by onen zodpovědný pracovník, myslící při obnově zebry na daném přechodu jiným orgánem než tím, kterým ho matka příroda k myšlení vybavila, své dílo v čase osobního volna a na své vlastní náklady ze silnice odstranit. Vsadím se, že by se potom před každým smočením štětky do barvy jaksepatří zamyslel, a konal dle zdravého selského rozumu.

Vlastimil Doucha,
Chrudim