„Dvakrát jsme zkoušeli akci, kdy to bylo bez průvodců. Občas se nám totiž stane, že se lidé na pokladně diví, proč musí jít do expozice s průvodcem, když v zahraniční to tak není," říká Jaroslav Bušta a rovnou pokračuje ve vysvětlení: „Zahraniční objekty nemají tolik mobiliárních fondů a tolik drobností v expozici. Pokud tam jsou, mají je schované ve vitrínách. My ukazujeme opravdu autentické interiéry, které v zahraničí nejsou."

Hlídač i pomocník

Průvodce se tak stává poskytovatelem informací o jednotlivých místnostech a jejich účelu. Zároveň je také pasován do role strážce a dozorce, aby nenechavé prsty návštěvníků neuloupily nebo nerozbily nějaký cenný předmět.

Žijeme v globálním světě, a tak je jednou z podmínek přijetí průvodce na slatiňanský zámek také znalost alespoň jednoho světového jazyka, výhodou je například angličtina, němčina nebo francouzština.

„Podle skladby turistů se upravují požadavky na znalosti jazyků. Třeba v Náchodě musí znát každý průvodce alespoň základy polštiny a mají tam i polského průvodce. My jsme ve vnitrozemí, tak tu tolik zahraničních návštěvníků nemáme," říká kastelán.

Každopádně každý uchazeč musí mít alespoň základní kulturně historický přehled, být samostatný, trestně bezúhonný a, co je nejdůležitější, musí umět dobře mluvit a mít dobrou slovní zásobu.

Mluvení je základ

Tento na první pohled prostý požadavek bývá v mnoha případech právě největší překážkou. „U současné generace, která žije ve virtuálním světě počítačů a tabletů, to je dost velký problém a i v minulých letech jsme u uchazečů pozorovali, že jejich slovní zásoba není právě vysoká," poznamenává Jaroslav Bušta.

Až do 6. února je tedy možné posílat životopisy na email rysavy.radek@npu.cz, z nichž vedení zámků vybere vhodné uchazeče a pozve je na pohovor. Počet nových míst však ještě znám není, protože se bude odvíjet od toho, kolik stávajících průvodců odpadne odejde do práce či odjede do zahraničí.

Bez historek

Letošní novinkou je i možnost ubytování se v areálu zámku, takže i zájemci z větších dálek mají šanci na přijetí. Ubytovací prostory však jsou omezené.

Stejně jako jsou typičtí průvodci na českých hradech a zámcích, jsou to i různé legendy a historky, které si průvodci vymysleli k pobavení návštěvníků a ve výkladu už zdomácněly.

„Jsem proti těmto legendám, i když to návštěvníci vyžadují. Najdou se takové typy, které když o tom neslyší, nebyla to pro ně správná prohlídka. Člověk to ale slyší všude a historie je zajímavá sama o sobě, jenom se musí dobře podat," dodává kastelán Bušta.

Na vlastní kůži: Magická zrcadla jsou povinná

Coby milovník historie i památek, odjakživa jsem toužil stát se průvodcem na zámku, a to tak vehementně, až se mi má touha splnila. Nastoupil jsem službu na zámku Hrádek u Nechanic.

Teprve pak se mi otevřely všechny slasti i strasti, které průvodce musí zvládnout hlídat, zda někdo neloupí porcelán ze stolu, odpovídat na mnohdy neuvěřitelné dotazy a především neunudit výkladem návštěvníky k smrti. Navíc v ruce držím těžký svazek dvaceti klíčů. V nouzi se dá použít jako zbraň, ale dlouho mi trvá, než na první pohled určím, který kam pasuje.

Stejně jako psi nemají rádi pošťáky, tak malé děti nemají v lásce průvodce. Soudím tak proto, že mi snad v každé prohlídce nějaký potomek začne kručet, vyrušovat anebo brečet. I stalo se mi jednou, že už při trhání vstupenek pohlédl jsem do očí sotva ročnímu infantovi, který mi prost slova dal jasně najevo, že mě z expozice vyžene.

Začnu s úvodní historií zámku a po očku sleduji potomka. Mlčí, leč nervózně se vrtí. Patrně hledá polohu pro hlas, aby začal plakat. Další místnost a znovu ticho. Jsem již nervózní, leč nedávám na sobě nic znát. Nesmím projevit slabost.

Následuje chlouba Hrádku, a to Zlatý salon, a tak se bojím, že si mrňous šetří svůj výstup sem. Do ticha za mými zády se ozve podivné: „Chrrr." Otočím se a mimino v náručí maminky spí! Jakoby tušil pozornost všech členů výpravy, přidá na síle a začne nefalšované chrápat.

Stalo se již tradicí, že na každém zámku mají zrcadlo, které bude mít na návštěvníka nějaký efekt, když do něj pohlédne. A najdou se i tací turisté, kteří již intuitivně obcházejí každé zrcadlo obloukem, nebo naopak toužebně očekávají nějakou legendu.

Vyhlédl jsem si proto knihovnu, kde je zrcadlo a na stěnách obrazy znetvořených lidí sloužící pro lékařské účely. Prostor přímo ideální. „A kdo do tohoto zrcadla pohlédne," začnu obvyklou větou „Živ bude, až do konce života," překvapím všechny.

LUKÁŠ VANÍČEK