„Pozoruji poměrně výrazný nárůst počtu klientů. Myslím si, že to bylo hlavně před začátkem druhé vlny. V podstatě každý den měl někdo z nových klientů zájem o terapii,“ říká pardubická psycholožka MARKÉTA KOTKOVÁ.

Co s vámi lidé v souvislosti s koronavirem řeší nejčastěji?
Hodně to jsou vztahové věci, přece jenom je náročné, když manželský pár najednou zůstane doma. Problémy, které tam byly, vyplouvají na povrch. Výrazně se zhoršují úzkosti a deprese.

Hodně se mluvilo o nárůstu domácího násilí. Setkáváte se s tímto problémem?
Já ne, nemám ani jednoho klienta nebo klientku s domácím násilím. Myslím si, že tento druh klientů vyhledává spíš jiný druh pomoci – ať už je to Bílý kruh bezpečí, nebo něco podobného, kde jsou přímo zaměření na problematiku domácího násilí.

Nebo naopak pomoc nevyhledávají, protože se stydí.
Přesně tak. A dokážu si představit, že je to ještě složitější, protože teď nemají možnost utéct. Jsou pořád spolu. Myslím si, že se to teprve ukáže, až se to trochu rozvolní.

Hovořilo se i o tom, že tato doba dává vykrystalizovat vztahům. Také to tak vnímáte?
Ano. Kolik času jsme běžně s partnerem? Většinu času trávíme v práci, pak jdeme ještě na nákup a třeba řešíme kroužky s dětmi. Je to taková forma úniku, protože s partnerem trávíme jen minimum času. Teď jsme najednou všichni dlouho spolu doma. A pod tlakem. Do toho jsou děti na online výuce a musíme neustále vařit. Nemáme kam utéct a tečou nervy. Většinou se tam neobjeví nic, co by tam nebylo dřív. Ale významnou měrou to naroste. Jsem sama zvědavá na rozvodové statistiky.

Jaký dopad podle vás měly na psychiku vánoční svátky ovlivněné protiepidemickými opatřeními?
Myslím si, že obecně jsou dvě skupiny lidí. Jedna skupina úzkostlivě dodržuje pravidla. Tito lidé se izolují, mají ohromný strach z koronaviru, prožívají to společně s médii, hltají každý den, jak roste počet nakažených. U nich jsou úzkosti opravdu zřetelné. Druhá skupina už toho má plné zuby. Považují opatření za nelogická, nepředvídatelná a nesmyslná. Už je dodržovat nechtějí. Řeknou si, že radši onemocní a nějakým způsobem se z toho vylížou. Mám pocit, že v období Vánoc se už na to spousta lidí vykašlala a neřešila to. Nevím o nikom z klientů nebo ze širšího okolí, kdo by ze strachu odřekl setkání s nejbližšími – pokud nebyl v izolaci nebo karanténě. Ani se nedivím, že nárůst je takový, jaký je.

V březnu nebo dubnu jsme si říkali, ať už ten rok skončí. On skončil, ale situace je ještě horší, problém koronaviru se neuzavřel. Jaký to podle vás bude mít vliv na psychiku? Člověk v sobě potřebuje věci uzavírat.
Určitě. Ale nejde uzavřít něco, co pořád probíhá. Nejvíc frustrující je, že není vidina konce ani jasného plánu. Žijeme ze dne na den, pořád se mění opatření. Jedna z nejhorších věcí, které postihují psychiku, je nemožnost věci ovlivňovat a plánovat. Nevíme, jak dlouho to bude trvat a kdy se vrátíme do jakéhosi normálu.

Před Vánoci se na dva týdny život k jakémusi normálu vrátil. Jak toto období hodnotíte? Dalo to lidem naději a novou energii, nebo je naopak rychlé zavření ještě víc deprimovalo?
Mám pocit, že už když se uvolnila opatření, bylo jasné, že se to znovu zpřísní. Ale myslím si, že to bylo úzdravné. Spousta lidí, pro které je tato doba likvidační finančně, měla aspoň příležitost si něco vydělat. My ženy jsme si mohly dojít na „provozní údržbu“, což je pro psychické zdraví také důležité. Ano, platíme za to daň, ale stejně si myslím, že bychom jinak nebyli schopní opatření dodržovat v takové míře, jak se po nás požaduje.

Lidí, pro které je tato doba finančně likvidační, je spousta. Majitelé restaurací, fitness center i obchodů se bojí o své živobytí. Jak mají takhle těžkou životní situaci psychicky zvládnout?
Velmi obtížně. Obecně mám pocit, že obrovskou měrou vyplouvá na povrch důležitost psychohygieny jako takové. Ono nás to prostě donutí, ať chceme, nebo nechceme, jinak se z této situace složíme. Radím klientům zavřít se do vlastní bubliny, ve které si budou sami určovat pravidla. Mohou si mikroplánovat svůj život. Je potřeba se zkusit oprostit od věcí, které neovlivníme. Jestli půjdu do práce, budu si moci jít koupit boty do obchodu, prostě neovlivním. Ale věci, které se týkají bezprostředně mého života, mohu ovlivnit. Strašně důležité je vytvořit si nějaké plány a na něco se těšit – i kdyby to mělo být třeba jen dobré jídlo nebo procházka. Lidem, kteří práci nemají, radím co nejvíc využít čas konstruktivně – číst vzdělávací knížky, poslouchat podcasty, absolvovat online kurz. Mohou se zamyslet, co by mohli dělat jiného, i když mají svou branži rádi. Nebo se přihlásit do nemocnice jako dobrovolníci. Také je nezbytné dávat životu nějakou strukturu. Znám spoustu lidí, kteří nyní nemohou chodit do práce a tráví hodiny a hodiny u televize. Zajídají, tloustnou a nehýbou se. Někteří se ani nemyjí, nepřevléknou se z pyžama. Je potřeba mít pravidelné rituály a každý den si naplánovat nějakou aktivitu, i kdyby to mělo být hrabání listí.

Četla jsem, že pro ženy je dobré se každý den namalovat, i když nikam nejdou.
Určitě. Umýt se, učesat se, namalovat se, upravit si nehty. Dává nám to pocit, že se nezměnilo úplně všechno a že jsme to pořád my.

Ze všech stran posloucháme příběhy lidí, kteří přišli o práci, každý z nás nejspíš zná hostinského nebo obchodníka, který živoří. Pokud jsou to naši blízcí, musíme jim projevit empatii. Jak to ale zpracovat tak, aby to nedeprimovalo i nás samé?
Být neustále v kontaktu sám se sebou. Obecně doporučuji vypínat zprávy a Facebook a co nejvíc se vyhýbat negativním zprávám. Stejně nám to k ničemu není. Pro běžného člověka není zásadní, jestli je 10 tisíc nebo 16 tisíc nakažených. Měli bychom sledovat jen to, co je pro nás opravdu důležité – jestli budou moci chodit děti do školy a podobně. Ve chvíli, kdy je to někdo v rodině, měli bychom v první řadě chránit sami sebe. Ano, budeme se je snažit podporovat a být empatičtí. Ale pokud by nás to mělo sžírat tak, že bychom z toho nespali, musíme se od toho odstřihnout. Říct tomu člověku: „Promiň, ráda bych ti pomohla, ale už je toho na mě fakt hodně.“ Nepomůžeme mu tím, že se sami zhroutíme.

Kdybychom měly shrnout, jak se v této době máme starat o svoje psychické zdraví: mít režim, na něco se těšit, plánovat si, co můžeme ovlivnit, vyhýbat se negativním zprávám a mít pohyb.
Určitě. A mít dostatek pravidelného spánku. Je nesmírně důležitý pro naše psychické zdraví. Pokud máme spánkovou deprivaci, významně nám to zhoršuje psychické zdraví. A zkusit alespoň v rámci možností jíst zdravě.

A nepřehánět to s alkoholem, což je teď pro spoustu lidí problém.
Obávám se, že to bude velký problém. Spousta lidí nezvládá stres a řeší to tím, že si vyplachují hlavu alkoholem. Je to zahánění nudy i úzkosti. Pozor na to. Je to takové plíživé. Pořád máme pocit, že to máme pod kontrolou, ale potom přijde den, kdy zjistíme, že to fakt potřebujeme. Je pravda, že alkohol umocňuje emoce. Když se cítíme fajn a pijeme, můžeme si to užít a máme euforii. Když máme depresi nebo černé myšlenky, alkohol to umocní a cítíme se ještě hůř. Úzkost ani depresi si tím nevyléčíme.

Soukromí psychologové musí mít v současné době kvůli vládním opatřením zavřeno. Kde mají lidé hledat pomoc?
Většina soukromých psychologů teď pracuje online. Sama jsem si nedovedla představit, jaké to bude. Říkala jsem si, že to není plnohodnotná konzultace. Ale zjistila jsem, že to funguje. Není to úplně sto procent, ale je to adekvátní ekvivalent. Kliničtí psychologové mohou s klienty pracovat osobně, nicméně jsou velmi vytížení. Existují i krizové linky, ale tam nejde o nějakou dlouhodobou péči. A bohužel nic jiného nemáme…

Co bychom si z této zvláštní doby měli vzít do života? Určitě nám dala i něco dobrého.
Jsem naprosto přesvědčená, že jsme to jako lidstvo potřebovali. Potřebovali jsme si srovnat priority. Byli jsme v takovém zajetém konzumním mechanismu. Byli jsme zvyklí některé věci dělat a přijímat automaticky. Najednou jsme byli nuceni se fyzicky i psychicky zastavit. Teď je prostor přemýšlet nad sebou a nad tím, co je v životě důležité. Můžeme se více věnovat dětem a partnerovi. Jak vylézají na povrch problémy v partnerském životě, donutí nás to je řešit. Pořád jsme si říkali, že je to docela dobré a mohlo by být hůř. Najednou zjišťujeme, že je opravdu musíme řešit, jinak bychom se museli rozvést. Učí nás to flexibilitě. A neustále nás to nutí žít „teď a tady“. Žili jsme „až jednou“ – až pojedeme na dovolenou, bude víkend, budou Vánoce. Teď nevíme, co bude. Měli bychom si užívat každou chvíli. Vždyť je mi vlastně dobře – je mi teplo, mám tady čaj, jsem najedená, jsem dobře vyspalá, povídáme si, je to fajn. Nevím, co bude zítra, ale vím, že to zvládnu.