Po rozvolnění protiepidemických opatření a odvolání zákazu vstupu do areálu léčebny budou moci ve zdravotnickém muzeu návštěvníci vidět exponáty mapující všechna období zdravotnického vývoje s důrazem na Hamzovu léčebnu pro děti a dospělé. Bezesporu zajímavé bude nahlédnout do originálů písemností zakladatele léčebny Františka Hamzy, otevřena bude i expozice věnovaná patronovi parku arboreta Václavu Větvičkovi, díky kterému se areál stále udržuje, ale i rozvíjí.

Hamzova léčebna byla založena v roce 1901 jako první léčebný ústav pro tuberkulózní a skrofulózní ve střední Evropě. Letos slaví již 119 let od svého založení. Zprvu dětský tuberkulózní léčebný ústav úspěšně plnil své úkoly do začátku 60. let minulého století. Po reprofilizaci následovalo čtyřicetileté období formy dětského rehabilitačního ústavu, který obsáhl svojí velikostí, i výsledky své práce, celou tehdejší Československou republiku. Konec minulého tisíciletí zastihl léčebnu v další transformaci, a to směrem k péči pro dospělé. „V současné době zajišťujeme a rozvíjíme nejen následnou léčebně rehabilitační lůžkovou a ambulantní péči, ale navíc též i vlastní program dlouhodobé léčebné péče v individuálním projektu rehabilitačního ošetřovatelství. Léčebna historicky neměla nikdy méně než 500 lůžek, navíc soustředěných v pavilónech v jednom areálu. „Léčebnu založil prof. MUDr. František Hamza a díky své geniálnosti jí už při výstavbě vtisk mnoho moderních prvků stavebně a provozně. Spolu s tím ale i moderního ducha a náročné požadavky na kvalitu, které platí dodnes. Máme tím na mysli pečlivý odborný přístup k pacientům, požadavky na moderní léčebné postupy, kvalitu vnitřního i zevního prostředí i sledování zájmů a spokojenosti a dobré pohody pacienta při pobytu v léčebně. Prof. Hamza je dodnes platný odborně. Číst jeho lékařské materiály je doslova stále přínosné vzdělávání o moderním přístupu k lůžkové léčbě, a to i přes jejich zdánlivé stáří.

Zdraví člověka představuje bezesporu jednu z nejcennějších hodnot, které se nám v životě samém dostává. Lidské tělo, jako cílový objekt zdravotní péče, potažmo celého systému zdravotnictví, fascinuje lidstvo po celou dobu jeho existence. Od užití prvních léčivých přírodních extraktů pračlověka až po moderní transkontinentální robotické operace v naší digitální době jde v jádru věci stále o to samé – předcházet onemocněním, dopomoci člověku zpět ke stavu úplného zdraví, případně přiblížit kvalitu jeho následujícího života co nejblíže stavu úplného zdraví. Odbornou lékařskou péči potřebujeme dříve či později v průběhu života všichni. Zpravidla se s ní však setkáváme ještě před narozením a stejně tak na druhém konci života. Na našem vlastním zdraví máme zájem nejen my sami, ale i celá společnost, stát. A tak ve vyspělejších evropských zemích se od dob průmyslové revoluce formovaly a utvářely zdravotnické systémy, vycházející z tradic a hodnot dané země.

Zdravotní péče se v českých zemích řídila základním říšským zákonem z 21. prosince 1867, který stanovil povinnost říšské rady zabývat se zdravotní legislativou. Teprve zákon z roku 1870 konkrétně upravil organizaci veřejné zdravotní služby. Na zdravotníky, nemocnice, ústavy, porodnice a nalezince tak měla dohlížet státní správa, která měla nadále povolovat zřizování soukromých ústavů. V důsledku toho také došlo k významnému rozvoji všech typů nemocnic. „V roce 1900 již bylo v Čechách 76 veřejných a 89 soukromých nemocnic; na Moravě 13 veřejných a 53 soukromých a ve Slezsku 5 veřejných a 20 soukromých.“

Pokračovala také specializace veřejných a soukromých lůžkových zařízení. Již tehdy úřady nezapomínaly na to, aby v nemocnicích byla zvláštní lůžka pro případ epidemie. V případě jejího propuknutí se vedle toho zřizovaly ad hoc epidemické nemocnice (např. v případě cholery, tyfu, neštovic…). Zdravotní stav obyvatelstva byl ovlivňován řadou faktorů. Jedním z nich byla především dostupnost lékařské péče a dohled nad hygienickými opatřeními. Důležitá byla nezávadnost vody, kanalizace, použití dezinfekčních prostředků apod. Velký vliv na zdraví obyvatel měla také prevence, díky níž došlo k výraznému snížení úmrtnosti na neštovice. Jistých úspěchů bylo dosaženo i v boji proti břišnímu tyfu. Přísná hygiena vody, přesnější i včasnější diagnostika a izolace nemocných pomohly v poslední čtvrtině 19. století snížit úmrtnost i na toto onemocnění. Největším a prakticky neřešitelným problémem období počátku minulého století zůstávala tuberkulóza. Bez ohledu na Kochův objev jejího bacilu v roce 1882, nepovažovala většina obyvatelstva, včetně lékařů, tuto chorobu za nakažlivou. Teprve  odstupem času se začínaly brát vážně zdravotní předpisy z přelomu století (plivátka ve školách a veřejných místnostech, výstrahy před líbáním tuberkulózních pacientů na ústa apod.) Pojem tuberkulóza byl spojován pouze s plicní formou tohoto infekčního onemocnění.

Ostatní formy TBC byly považovány za běžné nemoci. Na rozdíl od jiných přenosných nemocí, úmrtnost na tuberkulózu stoupala. Patřila mezi choroby, které byly výrazně ovlivňovány sociálními faktory. Nejvyšší mortalita byla v posledním desetiletí 19. století zaznamenávána v průmyslových oblastech na severu a severovýchodě Čech (okolo 6 %), podobně na tom byla Praha a Brno. Vedle průmyslových oblastí byla vysoká dětská úmrtnost také v chudých zemědělských oblastech. Tuberkulóza byla až do r. 1934 hlavní příčinou smrti. Teprve v polovině třicátých let ji nahradily nemoci srdce a cév. Co bylo dále a více podrobností se dozvíte při návštěvě Muzea zdravotnictví.