Dnes již jeho jméno poněkud upadlo v zapomnění, jeho příběh je přitom plný zvratů, příznačných pro turbulentní 20. století ve střední Evropě. Bohumil Laušman se narodil 30. března 1903 v Žumberku jako první dítě do rodiny tamního učitele. Rodiče jej vychovávali ve vlasteneckém a volnomyšlenkářském duchu. Zřejmě i to stálo za jeho vyloučením z chrudimského gymnázia v roce 1918.

Už jako student se zajímal o politiku a pěstoval si všeobecný rozhled o společenském dění. Z plejády politických stran, které fungovaly v Československu, si vybral sociální demokracii, do níž vstoupil v roce 1921, kdy byla strana velmi oslabena po rozkolu s komunistickým křídlem.

V roce 1922 se Laušman vydal na zkušenou do Hamburku, kde pracoval v zasilatelské firmě. Po návratu a absolvování vojny u pardubických dragounů se naplno pustil do politiky. Byl jedním z nejčinnějších lidí ve východočeské organizaci sociálních demokratů, stal se tajemníkem pardubické župy a šéfredaktorem stranického týdeníku Východočeský obzor.

Zajímavostí je, že v tisku obvinil tehdejšího premiéra, agrárníka Františka Udržala z poskytování dotací a dalších výhod příbuzným. Soud nakonec dal za pravdu premiérovi a mladý sociální demokrat se musel omluvit.

V roce 1935 byl zvolen do Národního shromáždění a stal se tak nejmladším československým poslancem. Přestěhoval se z Chrudimi do Pardubic, kde v roce 1938 kandidoval na starostu, nakonec prohrál o pouhých 327 hlasů.

Po vzniku druhé republiky byl ústředním tajemníkem Národní strany práce. Po vzniku protektorátu přešel do ilegality. Situace se pro něj velmi zhoršila, byl totiž poloviční Žid, nakonec zvolil riskantní emigraci do Francie, hranice protektorátu přejel jako topič na lokomotivě.

V roce 1940 narukoval dobrovolně do I. československé divize ve Francii. Po jejím obsazení byl společně s ostatními vojáky převezen lodí do Anglie, kde opět začal politicky působit – velmi vážně se o něm uvažovalo jako o ministru sociálních věcí v londýnské exilové vládě, nakonec se stal členem Státní rady, jakéhosi exilového parlamentu. Zajistil také kontakty, na něž se obracely výsadky Silver A a Silver B na Pardubicku.

V londýnském exilu se ovšem cítil bezmocný a odstrkovaný kvůli svému levicovému smýšlení. A tak se rozhodl pro velice riskantní plavbu se spojeneckým konvojem přes Severní ledový oceán do Sovětského svazu. Při obraně konvoje sloužil Laušman jako kulometčík. Měl štěstí, z 41 lodí jich 28 doplulo, včetně té, na níž se plavil on. Ostatní Němci potopili. Vlakem přejel do Kujbyševa (dnešní Samara), kde sídlila československá východní emigrace. Poměry v Sovětském svazu ho uchvátily. Nelíbilo se mu však, že čeští komunisté nechtějí spolupracovat s londýnskou vládou.

Nakonec se vrátil zpět do Londýna. Když začalo Slovenské národní povstání, připojil se k partyzánům. Do Prahy se vrátil v roce 1945 jako ministr průmyslu. Byl nejprve zastáncem úzké spolupráce s komunisty, posléze však obrátil a požadoval samostatnou sociálnědemokratickou politiku.

V roce 1947 byl zvolen předsedou sociální demokracie. Po Vítězném únoru se stal vicepremiérem v druhé Gottwaldově vládě, což mu bylo později mnohokrát vyčítáno. V červnu roku 1948 se stáhl z politického života a když komunisté zatkli jeho zetě i bývalé sociálnědemokratické funkcionáře, rozhodl se s celou rodinou emigrovat. To se ale nakonec povedlo pouze jemu, zbytek rodiny při přechodu zadrželi a odsoudili k trestu odnětí svobody.

Laušman se ocitl sám nejprve v Jugoslávii a poté v Rakousku, kde se snažil navázat styky se zahraničními sociálními demokraty. V předvečer Štědrého dne 1953 jej však unesla československá tajná služba a odvezla do ruzyňské věznice, kde nakonec strávil dalších 10 let života.

Vyhnuly se mu dvě amnestie a když se připravovala třetí, během níž měl být propuštěn i on, 9. května 1963 zemřel, oficiálně na infarkt. Později se objevily spekulace, že za jeho smrt mohla halucinogenní droga, již na něm zkoušela StB. To však nebylo nikdy oficiálně potvrzeno.

Jaroslav Praisler