Deníku to po poledni potvrdil starosta Dubí Petr Pípal, stejně jako Petra Klázrová, vedoucí marketingu společnosti Český porcelán. Oba se zdrželi jakýchkoliv komentářů. „Je to velmi čerstvé, nemilá nečekaná zpráva,“ shodli se. Vladimír Feix pracoval v porcelánce v Dubí na různých pozicích přes 70 let. Z toho více než půlstoletí byl jejím ředitelem.

Na Teplicko se rodák z Horky u Chrasti přestěhoval s rodiči po válce. K získání úplného devítiletého školního vzdělání absolvoval jednoroční učební kurz, což byl nástavbový ročník měšťanské chlapecké školy. Do továrny v Dubí poprvé přijel 1. září 1947, nastoupil zde do učení a už jinam neodešel. V jednom z rozhovorů pro Deník o tom hovořil tak, že ho do továrny přivezl otec. „Naložil mě v Teplicích do tramvaje a jeli jsme. Když jsem poprvé uviděl tu výrobu, tak jsem se do ní hned zamiloval,“ vyprávěl.

Absolvoval kvůli tomu Státní odbornou školu keramickou v Teplicích. Po návratu do továrny se pak stal mistrem sádrovny a modelárny, po roce dílovedoucím točírny a nalévárny. Vedl kolektiv 75 lidí a bylo mu teprve devatenáct let.

Začínal od nuly. Postupně se vzdělával a stoupal. „Bral jsem to postupně. Když jsem chtěl být mistr, musel jsem pro to mít průmyslovku. Tak jsem ji tedy vystudoval. Když jsem pak chtěl být dílovedoucím, musel jsem mít čtyřletou praxi. Pak mi řekli, že mě udělají ředitelem, ale musel jsem mít institut ministerstva průmyslu,” popisoval, když před lety bilancoval své dosavadní působení ve fabrice na porcelán.

Ať už byl na jakýchkoliv postech, vždycky zastával heslo: „Lidi vás berou jenom tehdy, když vědí, že jste odborník. Patřil k takovým personám, že kvůli němu dokonce na čas přerušili výrobu, aby ho neztratili. „Když jsem šel tehdy na vojnu, zavřeli dílnu na dva a půl roku. Chyběl jim mistr a jiného nechtěli,“ vyprávěl. Byl totiž jedním z mála, kdo tehdy znal přesnou technologii výroby. Naučil se ji od německých zaměstnanců, kteří po válce ještě v továrně pracovali.

Vždy o sobě říkal, že nebyl žádná stará ani novodobá struktura. „Jsem prostě prostřední,“ ctil rovinu. Jeho největší vizitkou pro práci v porcelánce byly tradice. Vzorem mu byl Tomáš Baťa. Podobně jako on ve svém odvětví, měl Feix vždy jasné představy o chodu fabriky. O tom, jaký porcelán vyrábět. V neposlední řadě mu šlo o zaměstnance, o které se vždy uměl postarat.

Vloni oslavil půlstoletí v roli ředitele celé továrny. „Vladimíra Feixe lze vnímat jako jediného z generace, která v poválečném období vracela do porcelánek to, co bylo destruováno zásahem do produkce během války, a následně pak odsunem německých zaměstnanců, kteří měli ty podstatné informace a zkušenosti s výrobou. Bylo, a současně je asi ještě méně lidí, u kterých jsem se setkal s takovým nasazením a entuziazmem pro věc porcelánu, jako u něho,“ pronesl o něm vloni právě u příležitosti výročí 50 let na ředitelské pozici akademický sochař Jiří Laštovička.

Oslavná slova k němu měl také pedagog a designér docent Pavel Jarkovský. „Porceláník tělem i duší. Velmi pozorný člověk, který kdysi nezkušenému studentovi vždy poradil a pomohl, když si nevěděl rady,“ líčil vloni Jarkovský, když vzpomínal na první setkání s Vladimírem Feixem. „Bylo to v roce 1970 v porcelánce v Dubí, když jsem tu realizoval část své diplomové práce. Tehdy před padesáti lety byl Vladimír právě jmenován ředitelem a já jsem netušil, že se spolu zase po třiceti letech setkáme, abychom vybudovali v Dubí vysokoškolské odborné pracoviště - školu keramiky,“ říkal docent na adresu dubské osobnosti.

Vladimír Feix dubskému porcelánu zasvětil celý svůj život. Do dlouholeté historie výroby porcelánu v Dubí se zapsal mezi nejvýznamnější osobnosti, podobně jako jeho historičtí předchůdci Anton Tschinkel či Bernard Bloch. Čest jeho památce.