„Hlavně nebyl k dispozici okamžitý náhled snímku. Co se podařilo ve chvíli expozice zaznamenat, to se vlastně zjistilo nejdřív až tak za hodinu a půl. To pokud si fotograf pospíšil a když měl hned po ruce potřebné technické vybavení," vzpomíná chrudimský fotograf Vladimír Mostecký, který sám pozoruje život skrz hledáček fotoaparátu už šedesát let.

Před čtvrt stoletím se fotilo na film, který se musel po expozici chemicky vyvolat a ustálit. Poté se film vypral, usušil a založil do zvětšováku. Jednotlivá políčka se prosvítila a obraz z filmu se promítl a zaostřil na fotografický papír. Následoval opět mokrý proces spočívající ve vyvolání a ustálení papírových fotografií. „Hotové fotky se pak vypraly ve vodě, aby se z nich odstranily zbytky ustalovače a poté ještě následovalo sušení, leštění a ořezávání," vysvětluje Vladimír Mostecký.

Už byly „tužkovky"

Filmy, vývojky a další vybavení či chemikálie si fotograf musel někde koupit. Například v Chrudimi byla specializovaná prodejna „fotokina" v jednom z dnes již zbouraných domů v Husově ulici.

Nakupoval tam také dnes již nežijící chrudimský fotograf a filmař Jiří Skarpíšek, jenž po sobě zanechal písemné vzpomínky i na své první zkušenosti s fotografickými blesky. „V osmdesátých letech minulého století jsem už používal blesk na dvě tužkové baterie, což bylo pohodlné a spolehlivé," píše fotograf ve svých vzpomínkách.

Před elektrickými blesky se užívaly blesky magnesiové, jež vydávaly světlo využitím rychle hořícího hořčíkového prášku. „Byl jsem v těch dobách požádán jedním JZD, abych u nich v maštali zhotovil několik snímků mladých býčků. Nakoupil jsem příslušné sáčky s hořčíkem, jenže asi byly zvlhlé a hořely všelijak. To jsem ale dopředu netušil. Tak se stalo, že jsem zaostřil na jednoho krásného býčka, zapálil blesk, ten vzplanul asi z jedné poloviny a pak slabě prskal. Býček, překvapen světlem, otočil hlavu, načež hned poté bleskla druhá půlka sáčku. Býček byl sice zpodobněný krásně, ale bohužel se dvěma hlavami. Takový snímek ovšem JZD nechtělo," zapsal si Jiří Skarpíšek.

Papír vydrží déle

Fotografování před pětadvaceti lety nebylo levným koníčkem, a tak se hodila každá koruna, která se mohla vrátit zpět. Fotocitlivé emulze obsahovaly stříbro, které se při mokrém procesu hromadilo rozpuštěné v ustalovači. Litry použitého ustalovače ale bylo možné odevzdat do výkupny, kde za ně fotograf dostal docela zajímavé peníze.

A co na tehdejší fotografování říká archivář? „Všechno bylo sice složitější, ale fotky na papíře přetrvají věky, což se o našich digitálních souborech bohužel říci nedá," konstatuje Ivo Šulc, ředitel Státního okresního archivu v Chrudimi.