„Hlavně tehdy nebyl k dispozici okamžitý náhled snímku. Co se podařilo v okamžiku expozice zaznamenat, to se zjistilo nejdřív až tak za hodinu a půl. To pokud si fotograf pospíšil a měl k dispozici potřebné technické vybavení," vzpomíná chrudimský fotograf Vladimír Mostecký, který pozoruje život přes hledáček fotoaparátu už šedesát let.

Fotilo se na film, který se musel po expozici nejprve chemicky vyvolat a ustálit. Pak se film vypral, usušil a založil do zvětšováku. V něm se jednotlivá políčka prosvítila a obraz z filmu se promítl a zaostřil na fotografický papír. Následoval opět mokrý proces spočívající ve vyvolání a ustálení papírových fotografií. „Hotové fotky se pak vypraly ve vodě, aby se z nich odstranily zbytky ustalovače a poté následovalo ještě sušení, leštění a ořezávání," vysvětluje Vladimír Mostecký.

Už byly „tužkovky"

Filmy, vývojky a další vybavení či chemikálie si fotograf musel někde koupit. Například v Chrudimi byla specializovaná prodejna „fotokina" v jednom z dnes již zbouraných domů v Husově ulici.

Nakupoval tam také dnes již nežijící chrudimský fotograf a filmař Jiří Skarpíšek, jenž po sobě zanechal písemné vzpomínky. Třeba i na své první zkušenosti s fotografickými blesky. „V osmdesátých letech minulého století jsem už používal blesk na dvě tužkové baterie, což bylo pohodlné a spolehlivé," píše fotograf ve svých vzpomínkách.

Ještě před érou elektrických blesků se totiž používaly blesky, které vydávaly světlo využitím hořícího hořčíkového prášku. „Byl jsem v těch dobách požádán jedním JZD, abych u nich v maštali zhotovil několik snímků mladých býčků. Nakoupil jsem příslušné sáčky s hořčíkem, jenže asi byly zvlhlé, takže hořely všelijak. To jsem ale dopředu nevěděl. Tak se stalo, že jsem zaostřil na jednoho krásného býčka, zapálil blesk, ten vzplanul asi z jedné poloviny a pak slabě prskal. Býček, překvapen světlem, otočil hlavu, načež hned poté vzplála druhá polovina sáčku. Býček byl sice zpodobněný krásně, ale bohužel se dvěma hlavami. Takový snímek ovšem JZD nechtělo," zaznamenal Jiří Skarpíšek.

Papír vydrží déle

Fotografování před pětadvaceti lety nebylo levným koníčkem, a tak se hodila každá koruna, která se mohla vrátit zpět. Fotocitlivé emulze obsahovaly stříbro, které se při mokrém procesu hromadilo rozpuštěné v ustalovači. Litry použitého ustalovače bylo možné odevzdat do výkupny, kde za ně fotograf dostal docela zajímavé peníze.
A co na tehdejší fotografování říká archivář? „Všechno bylo sice složitější, ale fotky na papíře přetrvají věky, což se o našich digitálních souborech bohužel říci nedá," konstatuje Ivo Šulc, ředitel Státního okresního archivu v Chrudimi.